Šedý vlk

Příběh vznikl na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy. Je zcela smyšlený. Pokud vám místo, děj, jména někoho připomínají, je to jen náhoda.

Zadání: Postava potká v autobusu někoho velmi zajímavého. A její názor na tohoto cizince změní výsledek celé cesty…
Vylosované slovo: BOX

Nejezdím často autobusem. Spíš můžu říct, už jsem s ním dlouho nejel. Ale známá vůně, mě dostala o pár let zpět, když jsem jezdil autobusem každý den do školy. A odpoledne překvapivě i ze školy domů. Vůně nafty, vůně kožených sedaček a kouřový parfém našeho řidiče. Známé to pocity. Občas alkoholový odér opilého souseda, který se vždy po cestě z práce stavěl „na jedno“. U jednoho to nikdy neskončilo, ale o tom zase jindy. Prostě tím, že jsem nastoupil do toho staršího autobusu, se mi vrátilo v mysli několik let. Akorát dnešní cíl byl úplně jiný. Zrovna dneska ráno jsem odvezl auto do servisu. Něco s převodovkou, prý se zítra mám dostavit. Dobrá. S tím nemám problém. Jakmile jsem zasedl v práci k počítači, zazvonil telefon. Hlasité ttu, ttu, ttu, ttu mě nazvedlo ze židle.

Volal otec. „Umřel strejda Tonda!“…..chvilka ticha. Nevěděl jsem, co říct. Strejdu jsem měl moc rád. Byl taková kopie mojí babičky, jeho maminky. Často vzpomínám. „Dneska v pět hodin umřel. Bylo to pro něj vysvobození. Už mě nějak ty bráchové opouštějí“, posteskl si táta. „Už je mu dobře, hodně trpěl.“

Vím to. Přesto je mi to všechno líto. Nezbylo mi, než jet autobusem k tetě, a trochu ji podpořit, případně si s ní poplakat a zavzpomínat. Byl to hodný člověk. Prožil krásných 69 let. I když ne každý okamžik byl šťastný, ale tři dnes již dospělé děti, které po něm zůstaly, jsou připomínkou něčeho nádherného. Sedím za řidičem, myšlenkami se svým strejdou a připravuji se, jak podpořím smutnou tetu. V tom se stalo něco neuvěřitelného. Do autobusu přistoupil chlap jako hora. Vlasy po ramena, krásné stříbrné barvy. Kožená bunda s vyšitým vlkem na zádech, šátek kolem krku, kožené kalhoty, vysoké boty. Držel přilbu v pravé ruce a v levé ruce pomačkával kytici kopretin.

Fascinovaně jsem na něj zíral a je zcela možné, že jsem měl i otevřenou pusu. „To není možné!“ Polknul jsem na prázdno. Oči mi málem vypadly z důlků a začal jsem se třást na celém těle. Krajina za sklem autobusu ubíhala, jako by se nic nedělo. A ono se možná nic nedělo. Ale…….Sedím, nespouštím oči z toho chlapíka. Byl to strejda Tonda. Jednoznačně.  Není to možné. Začala se mi třást kolena. Špatně se mi dýchalo. Je tu pořádné vedro, kapičky potu mi stékaly  po skráních. Otevírám okénko a pokukuji nenápadně po chlápkovi. Všiml si mě. Zamrkal na mě. Zastavilo se mi srdce. „Strejdo!“ křičelo moje srdce, ale já jen otevřel sepjaté rty a lapal po dechu. Zdá se mi to? Nebo si ze mě někdo dělá legraci? Najednou se chlápek v koženém zvedá, a připravuje se na vystoupení z autobusu. Jako v hypnotickém spánku, vstávám také a vyskakuji i s ním na zastávce v chatové oblasti, kousek od lesa. Jako bych úplně zapomněl, kam a proč jedu. Sleduji nenápadně muže. Kam asi jde? Připadá mi, jako by mě lákal. Neměl bych se bát? Vůbec nic nechápu. Nechápu své konání, ale přesto jako omráčený sleduji toho pána, který mi celým svým zevnějškem připomíná mého již zesnulého strejdu Tondu. Míjím velký stojan, po pravé straně. Je na něm spousta plakátů: Prodej kuřic……kino opět otevřeno…..koupaliště z hygienických důvodů zavřeno…..prosíme chataře, aby udržovali pořádek……BOX.

Oči přehlídly plakáty a u velkého černého, s názvem box se zastavily. Zápas se koná…..ano, již dneska…..ve stodole zvané Hanávka…ano, to je zde…..začátek ve 17 hod……neuvěřitelné, i čas sedí. Vcházím do stodoly, oči si zvykají na tmu, hledám postavu se stříbrnými vlasy. Ale to už mě tahá za rukáv slečna. „Halo, pane…..musíte zaplatit vstupné. Dělá to 100 Kč.“

Koukám nevěřícně na mladou, dlouhovlasou a mimochodem moc pěknou dívčinu. „Cože?“ Nic nechápu.

„Musíte zaplatit vstupné na zápas v boxu. Víte, dnes jde o titul. Zápasí můj snoubenec. Prosím, dělá to 100 Kč.“

Jak v transu vyndávám peněženku a podávám krasavici stokorunu. Stále očima hledám chlápka z autobusu. Už ho vidím, usadil se ve druhé řadě. Následuji ho.

Jak proběhl zápas ani nevím. Jako bych spal. Na mobilu bylo několik zpráv od tety. „Jirko, kde jsi? Čekala jsem tě u autobusu, přijedeš jindy?“ „Jirko, jsi v pořádku? Jen mi dej vědět!“

Odjížděl jsem posledním autobusem zpátky domů. Neustále si přehrávám, co se dnes stalo. Doma jsem vytáhl starý album fotek. Ano, chtěl jsem zavzpomínat. Vidím tetu, ve své nepřehlédnutelné zástěře. Našeho psa, Tady je můj otec se svými bráchy. Strejda Tonda. Usměvavý, pohodový. A tady na té fotce? Srdce se mi zastavilo. Šedivé vlasy po ramena, kožená bunda s vyšitým vlkem na zádech, šátek kolem krku, kožené kalhoty, vysoké boty. Usmál se na mě. Promnul jsem si oči, jestli se mi všechno nezdá. Ještě dlouho jsem nemohl usnout a převaloval se v posteli do ranních hodin.

Ráno jsem nasedl na ranní spoj a vyjel za tetou, podpořit ji, popovídat si. Mám ji říct, co se mi včera přihodilo? Mám ji stresovat? Nerozumím tomu, co se stalo. Teta mě uvítala celá uplakaná. „Jsem moc ráda, že jsi přišel,“ povídá a hladí mě něžně svýma smutnýma, hnědýma očima. Podává mi starou koženou bundu. „Strejda by byl rád, abys ji měl zrovna ty.“

Koukám na černou koženou bundu s vyšitým vlkem na zádech a brečím, brečím, brečím.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů