Zamčeni v muzeu

Uklízečka – Jana Nováková
Učitelka – Vendula Nováková – čj –dějepis,třídní
Politik – Ing. Václav Novák – strana Svobodných
Ajťák – Ing. Robert Novák – odborník na hry, na pc
Kadeřnice – Simona Nováková- pánské, dámské

„Nevíte, co se stalo?“
„Zasekly se elektrické dveře,“ snažil se lomcováním dveře otevřít Ing. Václav Novák.
„Co budeme dělat?“ začala panikařit paní učitelka. Byla zde na prohlídce. Plánovala školní výlet s dětmi a tak se chtěla připravit. Je taková pečlivá vždycky. Ale teď již chvátala na odpolední vyučování. Měla s šesťáky zrovna dějepis. Probírala téma, které souznělo s novou expozicí tady v muzeu. Věděla, že to bude její žáky bavit.
„Haló, haló!“ zvolal pan inženýr, doufaje, že přivolá pomoc. „Musí tady být nějaký personál,“ doufal nahlas. „Nemám čas tady být celý den. Máme schůzi výboru, potřebuji tam být.“
„Děje se něco?“ ozvala se Simona, právě přecházela z patra do patra a slyšela hlasitý hovor před východem. Zvědavost ji nedala a šla se podívat.
„Zasekly se dveře, nebo co,“ zasténala paní učitelka.
„Proč někam nezavoláte?“ namítla Simona. Bylo ji to celkem jedno. Měla konečně volný den, nemusela do kadeřnictví a tak si chtěla dnešní den užít podle svého.
Pan inženýr jen protočil panenky a zašeptal jen tiše, aby ho nikdo neslyšel. „Že mě to samotného nenapadlo.“ Ale co se děje? „Není tu signál!“ Pěkně nahlas zakřičel, když zkoušel vytočit číslo, které bylo napsáno u dveří na vývěsce. „Co se sakra děje?“
Bum, bác. Prostorem zazněla rána. „No konečně,“ spustil pan inženýr, když uviděl uklízečku, jak tlačí před sebou uklízecí vozík. „Kde jste tak dlouho?“
Uklízečka nic netuše, odsekla. „No vždyť už jdu, co vám vadí, že je špinavá podlaha nebo co? Neustále mě někdo buzeruje, už toho mám dost, nebudu tu uklízet. Mám tolik jiných možností. Stejně tu špatně platí.“ A pomyslela si: „Úklid kanceláří v centru bude pohodička, a za jiné peníze,“ ale nahlas neřekla nic, jen zkusila sama dveře. „Asi se zasekly!“
„No to víme i bez vás!“ zahřměl už brunátný politik. „Zavolejte někam!“ poručil.
„Nemám telefon,“ hlesla zmatená uklízečka.

Nastalo hrobové ticho. Všichni jen v duchu přemýšleli, co budou dělat. A prohlíželi si jeden druhého. Simona se rozhodla, že si v klidu prohlédne ještě druhé patro, a zatím se to vyřeší. Paní učitelka celkem nervózně sledovala hodinky. Ještě nikdy nepřišla pozdě na vyučování. Pan inženýr nervózně přecházel sem a tam a usilovně přemýšlel. Uklízečka znovu namočila mop a jala se uklízet podlahu.

„Simono, nikam nechoďte!“ zazněl silný hlas. Komu patřil? Všichni se rozhlíželi, ale nikdo, kromě nich, zde nebyl. A už vidí, přicházející osobu, chlap s kapucí. A mobil v ruce. „Já mám telefon, a můžu jedním tlačítkem spustit dveře, ale i uvolnit signál.“ Všichni si prohlíželi přicházejícího chlápka s nedůvěrou. „Ale nejdřív než to udělám, rád vám vysvětlím, proč jsme se tu sešli, zrovna v takovém složení. A nebude to pro vás vůbec příjemné!“ Jeho hlas zněl sytě a hrubě. Všichni zpozorněli.