Nikdy ses mě na to neptal

Tento příběh je zcela smyšlený a vznikl na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadání: „No….nikdy ses mě na to neptal.“    Dokončete tento příběh formou dialogu dvou postav.
Vylosovaná slova: OBRAZOVKA, DŽUS, POVÝŠENÝ UČITEL

„No…nikdy ses mě na to neptal.“
„Nikdy mě to nenapadlo.“
„A proč zrovna teď, nechci se o tom bavit,“ rezolutně odmítl hovor Pavel a koukal prázdným pohledem na obrazovku.
„Nechápu, proč si mi nikdy nic neřekl,“ nenechal se odbýt Roman. „Dáš si džus?“ zeptal se svého staršího bráchy.
„Radši panáka,“ zašeptal smutně Pavel a doufal, že Roman nic neslyšel. V místnosti se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Byla jen slyšet tekutina, jak teče do sklenice. „Dobrá řeknu ti to, ale dneska ne, necháme to na jindy, jo?“ prosebným pohledem se snažil Pavel ukončit, tento pro něj hodně nepříjemný rozhovor.
„Dobrá, jen ti říkám, pro mě se nic, chápeš, vůbec nic nemění.“ Souhlasil nakonec Roman a vypil džus na jeden zátah. Několik dnů se Pavel Romanovi vyhýbal. Bylo mu to hodně nepříjemné. Myslel, že jeho tajemství umře se smrtí jeho otce. Chtěl na všechno zapomenout, myslel, že tím, že o tom nebude mluvit, se to třeba nestane. Ale jak moc se mýlil, zjistil, když přišel domů ten zatracený dopis. Máma se vůbec nevyjadřovala, i když cítila, že by měla vše vysvětlit. Bála se reakcí svých synů.
Brácha mu chyběl, často spolu rozebírali svoje životy, spolu se radili, spolu chodili na pivo, byla to prostě velká dvojka. Bál se, co bude následovat, jak to bude dál?
Sešli se až po týdnu. „Půjdeme na pivo?“ mrkl Roman na Pavla. „Jasně,“ souhlasil.
„Víš, nejradši bych to zazdil, ale našlo si mi to,“ začal pomalu Pavel, hned jak se napil. „Je to asi deset let, kdy jsem se dozvěděl, že náš táta, je vlastně jen tvůj táta.“ Polkl slinu a smutně koukal na svého mladšího bráchu. „Už nebude nic jako dřív,“ pomyslel si v duchu a bylo mu do pláče. Hlavou mu proběhlo, co všechno s tátou a bráchou prožili, jak ho nosil na ramenou, když chodili na výlety. Jak si je máma dobírala, že jsou všichni tři stejní. Nic z toho nebylo opravdové a to ho bolelo ze všeho nejvíc. Vypil zbytek piva na ex a mávl na staršího hospodského.
„Ale já to už dávno vím,“ jen tak mimochodem řekl Roman.
Pavel vyvalil oči, na čele mu naběhla velká vráska a nevěřícně koukal na bráchu, „Cože? Jak? Od kdy?“ Hospodský před ně postavil další plné dva půllitry.
„Řekl mi to náš táta. Že to ví, mamka se mu přiznala, už dávno, ještě než jsi se i ty narodil. Jednou se zapomněla na podnikovém večírku se svým kolegou. Byl to takový povýšený učitel. Ale táta ji miloval a tak ji odpustil. A byl fakt skvělej, protože nás měl stejně rád. Pamatuješ, jak byl v nemocnici, než umřel? Ty jsi odešel do práce a já tam s ním zůstal až do večera. Tenkrát mi všechno řekl.“ Odmlčel se. Pavel jen zíral, nezmohl se na slovo. V tu chvíli byl naštvaný na celý svět. Ale hlavně na mamku. Proč mu nic neřekli?
„Ty myslíš, že to něco mezi námi změní? Nebuď naivní,“ pokračoval Roman.
„Změní, změní to všechno,“ vykřikl Pavel a převrhnul pivo.
Hospodský se zamračil: „Ale pánové, klídek, klídek!“
„Jasně,“ omluvně mávl Pavel. Otočil se ke svému bráchovi, podíval se mu do očí. Viděl tam lásku, pohodu, dobrotu. „Nic nebude jako dřív. Není to tak jednoduché. Víš, můj biologický otec měl nevyléčitelnou nemoc, a já ji zdědil po něm. Psali mi z kliniky, mám zhruba tak poslední rok života,“ klesl vyčerpaně a hlava mu spadla mezi ohnutá ramena. „A všechno jsem zkoušel, není na to lék,“ dodal smutně.
„A do prdele!“ hlesl Roman. Podíval se na hospodského: „Dva rumy, prosím, dvojité!“

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů