Nechci tu být

Zadání Spisovatelské výzvy René Nekudy: Napište příběh postavy, jejíž svět umírá (doslovně, nebo metaforicky)……
Vylosované slovo: CÍL
Příběh je smyšlený, pokud vám osoby, nebo děj někoho připomínají, je to náhoda.

Nic není jako dřív. Jsem smutný, unavený životem a musím přiznat, že mě to již na tomto světě netěší. Ale řeknu to jenom vám, mezi čtyřma očima. Moje děti a rodina to nechápou. 

Letos jsem oslavil 92 narozeniny. Žádný můj kamarád už není mezi námi. Všechny mé přítelkyně, a že ji bylo požehnaně, Maruško, promiň, již se na mě také usmívají z druhé strany řeky. Už bych chtěl být mezi nimi, mezi svými.

Nechápu současný svět. Hospodářství jsem již dávno předal svému zeťákovi. Bože, jak ten je chytrý. Leze mi s tím pěkně na nervy. Moje znalosti a vědomosti nikoho dnes nezajímají. Jsou nové metody hospodaření. Vůbec jim prý nerozumím. Na statku s ním pracuje i vnučka s manželem. Pěkně je zblbnul a mé názory jsou všem pro smích. Již tu nechci být.

V mládí jsem se musel ohánět. Mým CÍLEM bylo, aby děti vystudovali a měli se líp než já. To se mi povedlo. V podstatě jsem šťastný, nic mi nechybí. Starají se o mě dobře. To musím uznat. Doktorka mi předepsala chůzi. A tak chodím, každý den. Vstávám ve čtyři, stejně již nemůžu spát, a vycházím na hodinové procházky po okolí. Sleduji to zemědělčení na našich polích i na těch kolchozáckých. Sleduji ráno lesní zvěř, poslouchám ranní křik ptáků. Nikoho nepotkávám. Občas jede někdo autem do práce, ale většinou jsem opuštěný mezi opuštěnými.

„Tatínku, vezmi si mobil, ať víme, kde jsi. Co kdyby se ti něco stalo?“ naléhá dcera. Chtěl bych někde padnout, zavřít oči a už nebýt.

Zlomila mě smrt mého kamaráda, bylo mu teprve 89. Byl na tom již špatně. Ležel a koukal, už mě nepoznával. Ale aspoň jsem za ním občas vyrazil a mluvil na něj. Také se o něj pěkně starali. Jeho pohřeb byla pro mě poslední tečka. Zůstal jsem tu sám.

Potupa pro mě byla, když jsem se vrátil z pravidelné procházky, a měl jsem mokro v kalhotech. Vůbec nevím, jak se to stalo. Ani jsem si toho nevšiml. Ale vnučka ano. Vidím, jejich pohledy. Je mi trapně a nechci tu být.

Vím, že mi chtěli udělat radost, ale když jsem dostal k vánocům nový telefon, takový ten, jak se po něm jezdí prstem, byl jsem nešťastný. Komu jako mám volat? Vím, chtějí mě mít pod kontrolou. Prý podle nějaké GPS, nebo co to říkali, najdou přesnou polohu, kde zrovna jsem. Hrůza. Stále nechápu, jak se to ovládá. Zprávy nepíšu, radši mám klasické dopisy, ale nikdo mi nepíše. Nechci být stále pod dohledem.

K narozeninám jsem dostal televizi. To mě potěšilo. Je fakt obrovitá, skoro přes celou zeď. Nepotřebuji brýle. Ale zase poslouchám: „Musí ta televize tolik křičet?“ Tak ji radši nezapínám. Už se nechci na nic dívat.

Nic není jako dřív. Mé staré, neohrabané, nemotorné, nemocné tělo není jako dřív. Nerozumím dnešním novinkám, zvyklostem, způsobům. Svět, jak ho znám umírá a já s ním. Nechci tu být.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů