Marmeláda

Zadání: Napište příběh o někom, kdo je doslova posedlý marmeládou…zadal René Nekuda ve své Spisovatelské výzvě
Vylosovaná slova: CESTA, PERO

Nesnáším marmeládu. Hlavně je plná cukru, pro mě moc sladká, jsem jí úplně přejedená, ale hlavně, strašně moc ji nenávidím. Moje maminka totiž ráda zavařuje. A nejradši dělá marmeládu. Je na to odbornice a hlavně marmeládu miluje. A nechápe, pokud to někdo má trochu jinak.

Nikdy nezapomenu na utrpení, které jsem díky marmeládě zažila. Před maturitou jsme měly s kamarádkami sraz u Blanky na chatě. Společně jsme si vypracovávaly témata a zodpovědně se připravovaly na životní zkoušku. Těsně před svaťákem jsme se domluvily, že se sejdeme, ještě vše probereme a prodiskutujeme a doplníme si znalosti, poznatky a vědomosti. Před naplánovanou cestou jsem si ale poranila kotník. Děvčata jela tedy na kole beze mě. Do 15 km vzdálené chaty jsem musela jet autobusem. A tak mi děvčata svěřila všechny vypracované otázky, aby měly jednodušší cestu, protože pár kopečků je přece jen čekalo. Nezůstalo jenom u skript a sepsaných otázek. Ještě mi přibalily lahvinku vína a maminka mě vybavila upečenou buchtou a hlavně tou prokletou marmeládou. Prý, abychom měly energii.

Že to nebude zrovna povedený den, jsem věděla již ráno. Zaspala jsem. Popadla jsem připravený batoh a utíkala na autobusovou zastávku. Při placení, když jsem vyndávala peněženku, před řidičem jsem si všimla, že jsem zapomněla uvedené, klíčové, studijní materiály doma. Večer jsem kontrolovala, jestli mám vše a již je nevrátila do batohu.

„Slečinko, tak co, nastupujete nebo ne?“ houkl na mě nervózní řidič.

No jasně, že ne. Spolužačky na mě spoléhaly, bez vypracovaných otázek se tam nesmím ukázat. Otočila jsem se na patě a vracela jsem se domů. Další autobus jel až za dvě hodiny, takže bylo času dost i na snídani. Druhý pokus se vydařil. Oddychla jsem si na sedačce dalšího spoje, mačkaje na klíně plný batoh. Mezi učivo se vměstnala dóza s buchtou, lahev vína a maminky marmeláda.

„Mám všechno?“ přemítala jsem si v duchu v hlavě. „Otázky, desky, pero, zvýrazňovač, tužku, gumu.“

Cesta ubíhala dobře. V chatové oblasti jsem vystupovala jenom já. Kouknu na kopec přede mnou, batoh na záda a plná očekávání vyrazila. „Holky už budou pěkně naštvané, kde jsem tak dlouho,“ běželo mi hlavou. Nevím, kde se vzala, tu se vzala, najednou přede mnou velká strž. Asi jsem špatně odbočila. A jak široká, tak dlouhá jsem se svalila přímo do ní. Udělala jsem pár kotrmelců, že by mi je kdejaký cirkusový umělec mohl závidět. Poraněný kotník se ozval a pěkně mě v něm ruplo. A to již cítím něco mokrého na zádech. „Víno,“ problesklo mi hlavou. Kdyby jenom víno, také marmeláda. Byla všude. Maminky sladká, domácí zavařenina si našla cestičku mezi všechny papíry a skulinky, které batoh nabízel.

Děvčata se mnou začala mluvit až na prvním srazu, rok po maturitě. To už jsme se všemu smály. Ale utrpení, které jsem si nesla, jen tak nezapomenu. Maturitní zkoušku jsme všechny samozřejmě zvládly, ale já zůstala sama, bez kamarádek a vinila jsem za to hlavně maminky domácí, sladkou, borůvkovou zavařeninu. Dodnes ji nejím a hromadí se mi zásoby ve špajzu, protože maminka dál ráda a s láskou zavařuje.

Jak to máte vy?

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů