Jak se máš?

Příběh vznikl na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy. Je smyšlený. Pokud vám někoho nebo něco připomíná, je to náhoda.

Zadání: „Jak se máš?“ – pokračujte podle svého oblíbeného žánru (např. horor, červená knihovna, detektivka, sci-fi, psychologické drama).
Vylosovaná slova: OHEŇ, VOUSY, VTIPNÝ MLÉKAŘ (úkolem je zapracovat do příběhu)

Stojím na červenou před křižovatkou na přechodu. Pozoruji auta, která projíždějí kolem. Přemýšlím o lidech, kam asi cestují, jaký mají život. V tom červeném se partneři jednoznačně hádají. Spolujezdec máchá rukama a koulí očima a ubrečená řidička mu, zdá se, silně oponuje.  Mladík v naleštěném bavoráku poslouchá hlasitou hudbu, která vlní vzduch až ke mně. Dunění bicích projíždí celým mým tělem. Ve staré škodovce projíždí mladá maminka s malými dětmi. Ratolesti sedí vzadu způsobně v autosedačkách. Ten menší, asi chlapeček, hodně pláče. Maminka je trpělivá a s láskou v očích dítě utěšuje. Za ním na mopedu peláší mladík v kraťasech, je zabraný do jízdy. Starší manželský pár v citroenu jede určitě na nákup. Paní má brýle na nose a pravděpodobně čte nákupní seznam, aby na nic nezapomněli. Hlasitě mě míjí velká cisterna na mléko. Řidič se směje, ústa má od ucha k uchu, je vidět, že přes slzy od smíchu pořádně nevidí na cestu. Vedle něj sedí v bílém mlékař. Určitě je to hodně vtipný mlékař, protože řidič právě vyprsknul smíchem. Copak mu asi říká veselého? Ale to se nikdy nedozvím, protože nákladní auto mě míjí a mizí v dáli.

Z mých úvah mě vytrhlo až hlasité zvolání: „Jééé, ahoj. Tebe jsem dlouho neviděl. Jak se máš?“

Koukám do hnědých očí pohledného muže. Vousy má pečlivě zastřižené, v očích mu září oheň, široký úsměv a vřelé objetí, mě velmi překvapilo. Koukám a jsem zmatená, ani jsem si nevšimla, že už chodci měli zelenou a já jako opařená stála na místě. Myšlenkami jsem byla jinde. Až doteď. Chlapík mě odtáhl kousek od křižovatky, a moc hezky se na mě usmíval. Koukám na jeho pěkné bílé zuby a nevnímám, co mi říká. Jen zírám a zírám. Slova plynou jako voda v řece, já jen přikyvuji. Kdopak to asi je? Musím se soustředit, o čem mluví, třeba se mi vybaví, odkud ho znám. No páni. Zdá se, že se známe velice dobře. Odpovídám neurčitě, neutrálně. A on mluví a mluví a mluví. Občas se podivím, občas přivřu oči. Pokyvuji hlavou a čekám. Byl to velmi dlouhý monolog. Nacházím odvahu. Prostě se zeptám, kdo je a odkud se známe. Ne. No ale co to říká? No my se musíme znát doopravdy dobře. Tyto moje důvěrné věci určitě nevykládám jen tak někomu.

„Nebuď srab, prostě se zeptej,“ nařizuje mozek.
„Není to nevhodné?“ oponuje srdce.
„Odkud ví takové podrobnosti z mého života?“ diví se mozek.
„Zdá se, že se známe dobře,“ přemýšlí srdce.

Uběhlo určitě dobrých deset minut. Zelená na semaforech střídá červenou. Lidé procházejí kolem nás. Auta stojí a pak zase jedou. A my stojíme a mluvíme a mluvíme. No po pravdě, já moc ne.

„Fakt jsem moc rád, že jsem tě potkal. To jsme si, ale hezky popovídali,“ slyším jeho melodický hlas.
„No tak se ho konečně zeptej!“ poroučí mozek.
„Teď už je to hodně nevkusné,“ namítá srdce.

Navzdory všemu se slyším, jak říkám: „Já jsem také ráda. Je fajn, že jsem tě viděla. Měj se krásně, ahoj.“

Objetí, pusa na tvář. Odcházím, protože mi poněkolikáté naskočila zelená, a už ji chci doopravdy stihnout. Ale od koho odcházím, jsem se nikdy nedozvěděla. Přesto, že se mé mozkové závity hodně snažily, nikdy jsem si nevzpomněla. Ale zase jsem si hezky popovídala. 🙂

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů