Vojenská tématika a žena

Možná by vás zajímalo, jak jsem se dostala k tomu, že vznikla kniha „Stále tajné aneb jak jsem sloužil v Mladoticích“. Přiznávám, vojenské téma není běžné pro „holku“. Jak všechno začalo?

Nastoupila jsem do funkce a stala se starostkou obce Pláně. Postupně jsem se začala seznamovat se svými povinnostmi, náplní práce a možnostmi. Obec se rozkládá skoro na 1400 ha a má ve své správě čtyři části. Pláně, Vrážné, Korýtka a Ondřejov. Právě pod Ondřejovem se nachází bývalý vojenský areál. Přiznávám se, že místo mi přišlo nezajímavé i nudné.

Postupně jsem se od místních lidí dozvěděla, že v kasárnách nikdy nebyli. Neví, jak to tam vypadá a že o nějakém podzemí neměli někteří ani potuchy. Část tvrdila „Byly tam rakety!“ a někdo říkal „Ne, ne, byl to sklad Červeného kříže!“ Tomu nasvědčovalo i to, že obcí občas projelo vojenské auto s červeným křížem na korbě. Na to si i já pamatuji. Ale informace se dost lišily, bylo to divné.

Zorganizovala jsem pár prohlídek pro místní a překvapila mě reakce všech. Je to možné? Bydlí zde celý život a neví? Občas někdo zavolal a chtěl jsi vojenský útvar prohlédnout. Proč ne. Většinou to byli fandové vojenských objektů, bungrologové, ale bylo mezi nimi i pár těch, kteří místo dobře znali. Sloužili zde základní vojenskou službu. A to jsem teprve začala zírat.

Každý měl nějakou vzpomínku vážící se k tomuto místu. Začalo mě to fascinovat. Večer, po prohlídce, jsem doma zasedla k sešitu a příběhy si zapisovala. Místo mě postupně pohltilo. Začala jsem se víc zajímat a sbírat informace. Už mi tak nudné nepřipadalo. Údolí je krásné, je tam klid a pohoda. Vždy, když jsem byla na obhlídce, přišlo mi na mysl: „Napiš o tom! Napiš o tom!“ Pocit byl vždy intenzivnější a intenzivnější. Nejsem žádný zkušený spisovatel, i když trochu do šuplíku píšu.  Nejsem voják, i když se ráda za pěknou uniformou otočím. Nejsem ani fanda vojenství, i když pár míst jsem již navštívila. A několik let trvalo, než jsem se do toho skutečně pustila. Jak to dopadlo? Jste také zvědaví?

Mám ráda to místo, přírodu, ten klid, který na vás dýchne. Mám ráda šumění potoka, křik ptáků, sluneční paprsky a mírný větřík, který se mi opírá do tváře. V tom větříku jsou schované lidské, krátké osudy, které se zde staly. Pro svět nic neznamenají. Ale jsem přesvědčená, že pro lidi, kteří v okolí žijí, nebo pro ty, co zde sloužili, znamenají hodně. Je málo, hodně? Nebo je hodně, málo?

Teď to víte a výsledek? Posuďte sami.