V hotelu

Příběh je smyšlený. Pokud vám místo, děj, osoby někoho připomínají, jen to jen náhoda.

Zadání: Odvyprávějte příběh člověka, který žije již několik let v hotelu…Vylosované slovo: Čtverec…..

Ležel na pohovce, ruce za hlavou, oči zavřené, ale nespal. Přemýšlel. Dumal nad svým osudem a jeho úvahy se zastavily na myšlence. Existuje bůh? Určitě musí, jak by se jinak dalo vysvětlit to, co se mu děje. Musím zajít do kostela, na konci vesničky. „Poděkuji,“ vyslovil nahlas.

Přitom otevřel své velké, hluboké, hnědé oči. Zíral, jako již snad tisíckrát v životě, na čtverec na stropě. „Možná bych mohl vymalovat,“ přemítá. „Zeptám se šéfa, určitě bude souhlasit.“

„Tomáši?“ ozvalo se z haly. „Tomáši, pojď dolů, prosím tě!“

Co se asi děje, mám přece pauzu, než najede nový zájezd. Snad to tak nechvátá.

„No Tomáši, slyšíš? Máš tu návštěvu!“ ozvalo se z recepce.

Tomáš vyskočil na nohy. Kouknul do zrcadla, učísnul patku, zapnul si rozepnutou košili. Neposlušné chloupky na hrudi přesto vykukovaly ven. A už běžel z půdního pokoje, kde již vlastně asi deset let bydlí. Od svých sedmnácti. Byl hrozně vděčný staré paní Brožové, že ho tenkrát nevyhodila. Dala mu najíst, ale musel si jídlo odpracovat. Myl v kuchyni nádobí, sekal trávu na zahradě, postupně se ujal i drobných oprav. Byl šikovný a tak se časem stal právoplatným zaměstnancem hotelu, kde šéfoval nejstarší syn paní Brožové. Část odměny bylo bydlení v malé komůrce u půdního prostoru. Žádný luxus, ale byl zde šťastný a nakonec si to tu zamiloval. Už si ani nevzpomněl, co ho sem dohnalo a jak viděl svůj život před deseti lety v černých barvách. Přemýšlel i o sebevraždě. Ale paní Brožová byla fakt milá a hodná paní a ujala se ho, jako by to byl její vlastní syn.

Seskakoval schody po třech a dole v hale na recepci narazil do nějaké paničky. „Kdo mě shání?“ mrknul na okatou Kristýnu. Slečna recepční špitne: „tady paní….paní…“ a rozpačitě ukázala na ženu, svírající kabelku. Tomáš kouknul na prošedivělou černovlásku. Byla to statná šedesátnice. Někoho mu připomínala, ale nevěděl.

„Dobrý den, Tomáši. Já jsem Růža Blažková a ráda bych s vámi mluvila. V soukromí,“ a hlavou pokynula ke Kristýně.

„Jděte klidně do salónku, než přijedou hosté, budete tam mít klid,“ usmála se Kristýna a dál se dvojici nevěnovala.

Dáma následovala překvapeného Tomáše. Když se za nimi zavřely dveře. Rozbrečela se. „Nevím, jestli si na mě pamatuješ, jsem vaše sousedka z Nymburka. S tvojí mámou jsem hodně kamarádila. Vzpomínáš si, chodil ses k nám koupat do bazénu na zahradě.“

Před Tomášem se zatmělo. No jasně vzpomíná. „Co mi chcete? Máma mě přece vyhodila z baráku, když si našla toho nového chlapa. Má svůj život a já už naštěstí také.“  Rozhlédl se po salónku. Tady jsem oblíben, tady mě mají rádi, tady jsem doma.

„Víš, maminka před týdnem umřela, a když si ani nedorazil na pohřeb, musela jsem tě najít.“
„Proč?“ odsekl vztekle.
„Napsala ti před svojí smrtí dopis.“ Vyndávala velkou obálku z luxusní kabelky, kterou stále tiskla v ruce. Jako v transu obálku převzal. Ale již teď si byl jistý, že ji nikdy neotevře.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů