Kolo

Zadání: Napište příběh, který začíná i končí slovem KOLO.
Vylosované slovo: GÉNIUS
Příběh vznikl na základě Spisovatelské výzvy.

„Kolo, kolo mlýnský, za čtyři rýnský. Kolo se nám polámalo, udělalo bác.“ Člověk nemusí být génius, aby věděl, že dětská říkanka v dětství provázela každého nás. Až na Pepíčka. Byl trošku pomalejší, mezi dětmi neoblíbený. Rodiče na něj neměli moc času, honili se za kariérou. Jediná babička s ním měla zlatou trpělivost. Ale Pepíčkovi, jak se říká, Pámbů moc do vínka nenadělil. Byl to hodný, poslušný chlapec, ale paměť mu vůbec nesloužila. A tak babička trpělivě vysvětlovala, jaké zvířátko štěká na dvorku, kdo mečí na zahradě, co dělá Micinka a kde se berou vajíčka, které měl Pepíček k snídani moc rád. Pořád dokola. Jakmile dospěl do školních let a měl nastoupit do první třídy, byl mu navržený odklad. Rodiče samozřejmě nechápali. „Proč? Náš Pepíček je přeci úplně normální kluk,“ hádali se s kdekým. Ale cvičení z logopedie vůbec netrénovali, s chlapcem si nepovídali. Bylo vždy jednodušší pustit mu televizi a věnovat se sami sobě. Péče o syna je unavovala, otravovala. Babička se snažila, co mohla. Jenže když už něco Pepíček pochopil, po týdnu již zase nevěděl, zapomněl.  Bylo to k uzoufání. Chlapec byl ale ve svém světě šťastný, nechápal, proč se na něj zlobí, co provedl špatně. Vždyť on se tak snažil. Hrozně moc si přál jízdní kolo, to modré co měl Vojtíšek u sousedů u babičky. Blížily se jeho sedmé narozeniny. Sice nechápal, co narozeniny jsou ale co jsou dárečky, věděl a očička mu jiskřila při pomyšlení, že dostane od rodičů vysněné kolo.

Nastal velký očekávaný den. Trávil léto u babičky a bylo mu dobře. S babičkou připravovali oslavu, které nerozuměl, ale opakoval neustále dokola: „dárečky, dárečky. Kolo, kolo.“ A moc se těšil. Jenže maminka s tatínkem vůbec nepřijeli.

„Asi se zdrželi v práci,“ konejšila ho babička. Dárek od ní krásná kniha s obrázky zvířat ho bavila jen chvilku. Běhal od okna k oknu a byl moc smutný. Chlebíčky netknuté již oschly, limonáda zteplala, na brambůrky lezli mravenci. Nakonec sfoukli svíčku na dortu a se slzami v očích chlapec usnul v náručí staré ženy.

Rodiče na svého malého, bezbranného syna zapomněli. Vyhlížel je celou sobotu. „Dárečky, dárečky. Kolo, kolo“ opakoval pořád dokola, až to bylo k zbláznění. Usínal ubrečený, nešťastný a opuštěný. Babička se snažila, co mohla, ale lásku rodičů nahradit neuměla.

Večerní telefonát příjemný nebyl: „Jak nemůžete přijet? Práce počká! Ten kluk se trápí. Sakra, vždyť má narozeniny!“ babička se zoufale snažila přesvědčit svoji snachu. „Co mu mám říct? Že na něj kašlete?“ rozplakala se.

V neděli ráno najednou Pepíček zmizel. „Asi je na zahradě,“ pomyslela babička. A to už vidí chlapce, jak celý šťastný přijíždí na kole. „Moje kolo, moje kolo, Pepíček dáreček,“ šťastně vykřikoval. Svištěl to z kopce na krásném modrém kole. Ale za ním běží, co mu síly stačí Vojtíšek Nováků. „To je moje kolo! Vrať mi ho!“

Ale Pepíček neslyšel. Kolo nabralo rychlost. Tóó frčí………Babička křičela: „Zastav! Zastav! Brzdi!“ Kolo se blížilo k silnici. „Pozor! Pozor!“ Ale to už se ze zatáčky, vyřítilo auto.

„Konečně! Přece jen přijeli. Večerní telefonát zabral,“ pomyslela si babička. Rána. Brzdy skřípají. Křik. Tma. Sanitka houká, doktoři se snaží, všichni kmitají, všichni pomáhají. Ale bylo již pozdě. Chlapec svoji první jízdu na modrém kole, které si moc přál, nezvládl. Teď je pozdě na všechno. Odvážejí bezvládné dětské tělíčko. A všem zůstaly jen oči pro pláč. Jen na okraji silnice se stále točí, zdeformované, poškrábané, zničené, modré kolo.