Třešeň

Příběh vznikl na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadání: Odvyprávějte tragický příběh, který se odehrává na nejromantičtějším místě, jaké jen znáte…
Vylosovaná slova: UKÁZKA, STÍN, NEVINNÝ VĚZEŇ

Miluji to místo. Vypadá obyčejně. Pohodlná, dřevěná lavička pod starou, velkou třešní. S výhledem do krajiny, kde zapadající slunce zbarvuje sytou barvou vše v okolí.

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem na toulkách na kole zabloudil až sem, na samotu, daleko od lidí. Upoutala mě ta velká rozkvetlá třešeň. Tenkrát mě přilákal stín, který strom nabízel. „Kdo ho sem vysadil?“ vrtalo mi hlavou. Nádherné místo, vyzařovalo klid a pohodu. Vracel jsem se často, jako by mě ta nádhera očarovala. Několik let. Vždy jsem se cítil šťastný, dokázal jsem si zde uspořádat své myšlenky, když jsem o něčem důležitém rozhodoval.

Až později mě napadlo postavit zde dům. Stará nevyužitá zahrada byla úplně perfektní. Ukázka navrhovaného domu, kterou mi předvedl známý kamarád architekt, mě maximálně pohltila. Za dva roky stál dům snů a pod oblíbenou třešní trůnila krásná, dřevěná lavička. Jednou při západu slunce jsem na tomto místě požádal svoji přítelkyni o roku.  Tady na té lavičce mi oznámila, že čekáme dítě. Zde jsme sedávali, jak to jen šlo, s šálkem kávy a drželi se za ruku, pozorujíce život přírody kolem. Hrával si zde náš malý, roztomilý synek. Byl jsem zde šťastný. Až do toho dne, kdy se to stalo. Nikdy na tu hrůzu nezapomenu.

Ve zprávách v televizi ukazovali příběh nevinného vězně, kterého právě propouštěli na svobodu. Seděl nevinně celých 10 let. „Přesně tolik let znám svoji třešeň,“ problesklo mi hlavou.
Prý justiční omyl. Zpronevěra. Peníze ukradené v bance se nikdy nenašly, stopy byly nepřesné a tak se po letech, když případ znovu otevřeli, dočkal osvobození. 

Nic není, jak vypadá. O tom jsem se přesvědčil jedno ubrečené odpoledne. Přijel jsem dřív z práce. Proběhnu domeček, ale ani manželka ani synek se na mé volání neozývali. „Že by seděli pod třešní?“ To mi bylo divné, přece pršelo. Se svíravým pocitem v břiše jsem vyběhl na zahradu. A to co se naskytlo mým očím, otřáslo celým mým tělem.

Lavička byla převržená stranou. Moje krásná třešeň ležela na zemi a v jejích kořenech byla hluboká díra. Pod košatou korunou jsem slyšel sténání. Rychle jsem odhrnoval listí, větve a vidím malého synka, jak ubrečený vylézá ven. „Maminko, maminko,“ zoufale vzlykal. Začal jsem hledat a pod kmenem byla zaklíněná moje nejmilejší žena. „Co se stalo, co se stalo?“ vykřikl jsem. Ale vůbec neodpovídala.

Sanitka tam byla během chvilky. Mezitím hasiči rozřezali strom, aby mohli ženu vysvobodit. Ale již bylo pozdě. Podlehla zraněním na místě. Byl jsem zoufalý. „Proč? Proč? Co se stalo?“ Ale nikdo mi na mé otázky neodpověděl. Synek od té doby vůbec nemluvil, ani neplakal. Chodil jako tělo bez duše. „Určitě to udělal ten vězeň, co ho propustili,“ napadlo mě. Ale policie tuto možnost vyloučila.

Uplynulo spoustu let. Místo staré třešně stojí pomníček. Sedávám tam každý den a smutním. Občas za mnou přijede můj syn. Nikdy si nevzpomněl, co se tenkrát stalo. Mluvit začal až o hodně let později, ale vzpomínky na to deštivé, smutné odpoledne pohřbil i se svojí maminkou. Nikdy jsme se z toho nevzpamatovali. Na počest mé ženy jsem vysázel v okolí tisíc třešní a každé jaro, když kvetou s nimi promlouvám a přemýšlím o smyslu života, o kráse, o lásce, o nespravedlnosti.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů