Přilepená okurka

V 6:48 pan Klokočník zjistil, že mu došlo kafe. – dokončete příběh dle libosti. To bylo zadání Spisovatelské výzvy René Nekudy. Příběh je smyšlený. Nebo snad máte ve vchodě takovou nějakou paní? 🙂
Vylosovaná slova (nutno zapracovat do textu): ZISK, OKURKA, NAŠTVANÝ ŘIDIČ LINKOVÉHO AUTOBUSU

„Co budu dělat?“ začal pobíhat po pokoji. „Pokud to nedodělám, budu mít průšvih,“ broukal si pod vousy. Již nespal dvě noci. Potřeboval dopsat rukopis svého nového románu. V nakladatelství na něj tlačí už dva měsíce.

„Jinak to nepůjde, zdá se,“ říká šéf nakladatelství. „Dávám vám ultimátum, jinak vám knížku nevydáme!“ zahrozil panu Klokočníkovi.
Znal ty typy. Dokud nemají nůž na krku, na všechno mají času dost.
„To stihnu,“ odvětil pan Klokočník. Cítil se silný v kramflících.

To se odehrálo před dvěma měsíci. Nyní cítil, že mu teče do bot. Nespal už dvě noci. Nejen, že přišel skvělý nápad, a chtěl ho ještě zapracovat do svého díla, ale neustále ho to směrovalo jinam, než měl na začátku v plánu.  To ho zdrželo. „Kafe, potřebuji kafe!“ skoro zakřičel do prázdného bytu. A už běžel po schodech dolů: „Snad už aspoň ve večerce bude mít otevřeno,“ mumlal si pro sebe.

„Dobrý den, pane Klokočníku,“ pozdravila ho sousedka ze spodního bytu.
Protočily se mu panenky. „Ještě ta mi tu chyběla, to bude na dlouho,“ proletělo mu hlavou.
„Dobrý den, paní Nováková, jdete venčit?“ ze slušnosti se zeptal.
„No víte, moje Betynka je už stará, je na tom špatně. Musím s ní chodit každou hodinu ven. Už mě to pěkně zmáhá. Si kolikrát říkám, jaké mám štěstí, že bydlím v přízemí. To měl tenkrát syn pravdu. Pamatujete si na mého syna? Je řidičem linkového autobusu. Poslední dobou je hodně naštvaný. To víte, ty lidi. Jsou jako dobytek. Neustále po nich musí uklízet. A představte si, onehdá našel na sedadle přilepenou okurku. Vždyť to říkám, prasata!“
„Jo, jo, máte pravdu,“ přitakal a nenápadně zrychloval, doufaje, že ji uteče. Ale paní Nováková byla čiperka. Přidala na rychlosti.
„Syn si ztěžoval, že mají ve firmě teď malé zisky. Každý jede radši autem, to se pak nemůžeme divit, že je Praha tak ucpaná.“ Paní Nováková se nadechla. „Vy teda ženete, sotva vám stačím. To vám ještě musím říct, víte, že se bude vdávat ta slečna, co bydlí v podkroví?“
„Slečna?“ zakoulel očima pan Klokočník. „O žádné slečně nic nevím.“ Přidal do kroku.
Paní Nováková popoběhla. „Vy mě uštvete. Ta nová, jak má tu velkou dogu. Dole u schránek visí svatební oznámení. Vy jste si toho nevšiml?“ utírala si zpocené čelo.
„Nevšiml,“ zabručel. Už se těšil, jak za rohem vleze do obchodu a zbaví se té drbny.
„Vy teď píšete prý nový román.“ Byla zvědavá.
„Jo,“ odsekl.
„O čem to bude? Ten minulý jsem přečetla jedním dechem. Ale řeknu vám, Růžena z vedlejšího vchodu, pamatujete si na Růženu? Jak chodí s francouzskými holemi. Růžena říkala, že ji to vůbec nebavilo. To nechápu. Ona nemá žádný vkus.“
„Nashle, já už musím, jdu nakupovat,“ nikdy nebyl tak rád, že vidí Vietnamce za pultem. A schoval se mezi regály. „Hlavně kafe, hlavně kafe,“ opakoval si. „Baba jedna ukecaná,“ odplivl si a počkal až se svojí Betynkou chytí jinou oběť. Povedlo se. Zrovna se šourala Růžena. Záchrana.

Koupil kafe, a pelášil zpět, do svého malého bytu. Pustil se do psaní. Teď již s jistotou ví, že všechno stihne. Odveze rukopis zítra ráno linkovým autobusem, který bude řídit určitě syn paní Novákové. „Asi mu tam na sedačku přilepím okurku,“ usmál se nad svým plánem a s elánem zasedl ke klávesnici.