Podzim

„Podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu.“ Pokračujte ve vyprávění s tím, že nám až na konci odhalíte důvod, proč a komu se takto děje….zadal René Nekuda ve své Spisovatelské výzvě
Vylosovaná slova: NAROZENINY, MEČ
Pokud vám příběh něco připomíná, je to náhoda. Je zcela smyšlený.

„Podzim je jediné období, kdy můžeme být spolu,“ pomyslel si. Letos se doopravdy těšil.
„Tolik ti toho chci říct, lásko.“ Počasí jim přálo. Sluníčko ještě mělo sílu a zlaté paprsky pěkně hřály. Rozprostřelo se jim kolem jejich srdcí nádherné teplo. A určitě to nemělo na svědomí jen slunce. Miloval ji, jako nikoho na světě. Vzal její drobnou ručku do své svalnaté dlaně. Přivinul si její křehké tělo a ucítil její vůni. Vůní růží. Pořád stejná a intenzivní. Vždycky milovala červené růže a její slabosti hojně využíval. Jakmile měl možnost, vždycky je dostala ke svátku, k výročí, k narozeninám, nebo jen tak. Škádlila ho: „Jestli pak ty nemáš něco s naší květinářkou?“ usmívala se a v očích ji zářily malé hvězdičky. Byla nádherná, jako ty růže, kterými se ráda obklopovala.
Už se nemohl dočkat, jak se s ní podělí o radost, kterou cítil. „Pamatuješ na mladý pár, co koupil v naší ulici ten zchátralý domek po Prokešové? Tak si představ, mají malé děťátko. Holčičku. Jmenuje se Anička, jako ty. Chodí k nám hodně často, je sice ještě maličká, ale myslím, že si mě oblíbila. Takový malý rarášek.“ Usmál se jen při vzpomínce na ní.
„Pozvali mě na oslavu jejích narozenin. Vím, jsem pro ně cizí dědek, ale potěšilo mě to.“ Odmlčel se. Bál se, aby se ji nějak nedotknul, ale ona se usmívala. „Jestli jsi ty šťastný, jsem i já,“ špitla a přitulila se k němu. „Mrzí mě, že jsem ti nedala naše dítě.“ Zvlhly ji oči, ale hned ho uklidnila. „Mělo to tak být.“ Pohladil ji láskyplně po vlasech. „Pamatuješ, jak jsme si přivezli z cest samurajský meč?“ „No, jakpak ne, tolik problémů na hranici jsme neměli nikdy,“ zavzpomínala. „Byla to naše poslední cesta, vlastně ne, byla to tak předposlední…“ vzdechla. „Ukázal jsem ho tomu mladýmu sousedovi. Byl nadšený a ukázal mi svoji sbírku. No, to kdybys viděla. Chybí mu jen ten meč. Chtěl jsem se zeptat, vadilo by ti, kdybych mu ho dal?“ Opatrně se zašeptal. „Vím, že to byla tvoje chlouba.“
„Miláčku, určitě mu ho dej, budu moc ráda.“ Souhlasila a pohladila ho po hřbetu ruky. „Jsi prostě hrozně hodný, miluju, když si takový.“
Seděli spolu na lavičce ve stínu velké lípy. Mlčky pozorovali prohánějící se ptáky, vítr, který se snažil je dohnat. Bylo jim spolu krásně. Slunce se začalo schovávat za obzor. Bylo to znát. Ochladilo se. Přesto, že byl letos teplý podzim, otřásla se zimou. Sundal svoji bundu a zabalil ji. „Škoda, že si tak daleko,“ posteskl si. „Mohu sem za tebou jezdit jen na podzim, víckrát to nezvládnu.“ Byl moc smutný. „Vím, že sis to tak přála, ale stejně….“ Snažil se ji obměkčit, i když věděl, že je to marné. Bylo tady fakt nádherně. V dáli viděl vysoké hory, které se tyčily nad krajinou. Vždycky ji ve všem podporoval, ale poslední dovolenou si nikdy neodpustí. V hlavě se mu neustále přehrává, jak spadla při posledním výstupu a hodně těžce se zranila.
Tma již zahalila okolní krajinu. „Miláčku, budu muset jít. Miluji tě!“
Položil velkou kytici červených růží na její náhrobek, pohladil očima malou fotku na pomníčku. Poslední dnešní rozloučení. Má před sebou ještě 1450 km cesty domů. Jezdí sem každý rok, ve stejný den, na podzim, v den, kdy se rozloučili navždy.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů