O Jelinasovi a Seleně

Zadání soutěže na https://ilustory.cz : Jaký příběh k obrázku budete vyprávět?

Tato rytina vznikla jako knižní ilustrace před několika sty lety.

V soutěži jsem sice nevyhrála, ale přesto mě to moc bavilo. Baví smyšlený příběh i vás? Napište mi….

---

Tento příběh se odehrál za dávných časů, v dobách, kdy bohové z Olympu ještě chodili po zemi. V časech dávno minulých, že už si je nikdo nepamatuje. Na úpatí hor, tak vysokých, že nikdo nedohlédl na jejich vrchol, stála malá vesnička. Obklopovaly ji hluboké a černé lesy. Kdo jednou zabloudil, nenašel cestu zpět. V lesích byly močály tak nebezpečné a záludné, že se jim každý raději vyhýbal. Byla to temná doba. Nebezpečím pro všechny byli divocí psi. Tenkrát ještě jeleni a srny žili spolu s lidmi.

„Jsi nádherná,“ zašeptal a ještě jednou přivoněl k jejím krásným dlouhým vlasům. Voněly po heřmánku.  Pohladil ji a vzal mezi dva prsty stéblo slámy, které se ve vlasech zachytilo. Usmála se na něj.   Milovala ho. Celým svým tělem, celou svojí duší. Ještě teď se celá chvěla, ještě teď cítila jeho mozolnaté ruce na svém rozpáleném těle.
„Seleno, Seleno!“ ozvalo se z dálky.
„Matka mě volá, musím jít,“ zašeptala.
„Ještě chvilku,“ zaprosil a znovu ji přitiskl k sobě. Jeho tělo reagovalo okamžitě.  Usmála se.
„Uvidíme se večer na našem místě u lesa,“ zvolala a on smutně koukal, jak mizí mezi staveními.
„Už teď se mi stýská,“ posteskl si.

Chtěl dnes večer Selenu požádat o ruku. Překvapit ji. Spřádá své plány již dlouho. Začal stavět obydlí, kde by mohli být spolu. Napořád. A dnes ho dokončí a ukáže své milé.  Ještě chce dodělat ohradu pro jeleny, aby byli v bezpečí před divokými psy. Častěji než dřív teď útočí na vesnici, na lidi i na zvířata. Jsou nebezpeční.

„Jelinasi, honem! Jsou tu,“ uslyšel za sebou křik. Vyskočil na svého nejvěrnějšího jelena, který se pásl poblíž a vyrazil. U toho musí být. Celé stádo, které žije u vesnice, je ohrožené. Častější a častější útoky psů všechny unavují. Všichni muži z vesnice jsou vyčerpaní, ale nevzdávají se. Připravené šípy a kameny lítají vzduchem a na chvíli odhání zdivočenou smečku psů. 

Na druhé straně vesnice zatím neznámý pocestný, vysoký muž s kapucí na hlavě, domlouvá podmínky sňatku.  Opírá se o svou hůl a zvědavě vyhlíží Selenu. Už ji několik dnů tajně pozoruje. Je to ta nejkrásnější, nejpůvabnější dívka, kterou kdy spatřil. Její husté a dlouhé vlasy, modré a výrazné oči, se mu objevují i ve snech. Musí být jeho. ON, plný síly a nebeského bohatství a ona krásná, štíhlá, nádherný pár. Pomyslí si.

„Nikdy, nikdy!  Já mám ráda Jelinase a s ním chci být!“ vykřikla dívka.
Matka přimhouřila oči: „Slyšíte? Má dcera už milého má.“
„Ochráním celou vesnici. Před psy i před nájezdníky,“ snažil se smlouvat. „Mám božskou moc.“ Ale nebyl vyslyšen.

V tu dobu vesničané znovu čelili novým a novým útokům psů. Jejích agresivita stoupala a vrůstala každou minutou. Jako by je poháněla nějaká nadpřirozená síla.  Jejich ostré zuby nachází svůj cíl. Krev. Křik. Děs a hrůza. Nové a nové útoky.  Roztrhaná zvířata leží všude. Vesnicí vládne chaos a zmatek. Lidé v panice přebíhají sem a tam. Celé jejich stádo dříve krotkých jelenů a srn se rozběhlo na všechny strany. Několik lidských těl leží v tratolišti krve! Tak děsivý den vesničané nepamatují.

„Jelinasi, ne! Ne!“ zazní hrůzostrašný výkřik celým údolím. Selena s matkou a ostatními ženami obcházejí znetvořená těla. Mezi nimi leží i svalnatý, mladý Jelinas. Sténá. Nohy ukousané, obličej znetvořený. Selena objala svého milého. „Miláčku, neumírej! Nechci bez tebe žít!“ Jen zasténal. Plamen svíčky jeho života už dohasínal.

„Zachraň ho,“ prosila Selena. „Dej mu život a udělám cokoliv! Budu tvá,“ zoufale hlesla. Její modré a uplakané oči byly smutné a zoufalé.
„Vyhovím ti, ale už ho nikdy neuvidíš!“ pronesl pevným hlasem ON. „A ochráním vesnici, jak jsem slíbil,“ dodal s vítězoslavným úsměvem na tváři.

Od té doby byl ve vesnici klid. Jako mávnutím kouzelného proutku se psi vrátili do lesů. Zavládla pohoda a mír. Vesničané pohřbili své příbuzné a sousedy. Život běžel dál. Selena, přesto, že si vzala JEHO, nezapomněla na svého Jelinase. Často se procházela kolem vesnice a nejednou vstoupila do temného lesa. Chodila tam častěji a častěji. Něco ji tam přitahovalo, něco ji tam volalo. Jednou uviděla takové podivné stvoření. Ani zvíře, ani člověk. Nebála se ho. Byl plachý. Zmizel, jakmile ji zahlédl.

Selena se trápila víc a víc. Její tělo pomalu chřadlo. Modré oči neustále zalité slanými slzami, posmutněly.  Jednou při svých bezduchých procházkách zahlédla na kraji lesa ležet jelena. „Kde se tu bere?“ pomyslela si. Bylo to nezvyklé, protože tato zvěř žila pouze s lidmi, v lese by je roztrhali psi, vlci nebo medvědi. Potichu se přiblížila ke zvířeti a zůstala s udivením stát. Nebyl to jelen, byl to člověk. Ne, ne, to nebyl člověk. Svalnaté tělo patřilo osobě, ale hlava a zadní nohy byly zvířecí. Napůl jelen a napůl člověk.
 „Jelinasi,“ zašeptala. Tvor zvedl velkou hlavu, parohy se zaleskly ve slunečním světle. Smutné a hluboké oči bezradně hleděly na drobnou dívku.  Než stačila cokoliv říct, zmizel v lese.
„Počkej!“ zvolala a rozběhla se za tvorem. Nehodlala se jen tak vzdát. Běžela hlouběji a hlouběji do lesa. Hledala ho.

Slunce si již vyměnilo stráž s kulatým měsícem. V lese začala kralovat tma, ale Selena se nevzdávala. „Jelinasi, Jelinasi!“ Klopýtala. Najednou uslyšela za sebou divné zvuky.  Rozběhla se rychleji a hledala očima úkryt. Ale děsivé funění se přibližovalo.  Před ní se najednou rozprostřela vodní hladina. „Močál,“ vykřikla zoufalstvím. Byla v pasti. Otočila se a již koukala svým nepřátelům přímo do očí. Dohnala ji smečka divokých, děsivých, hladových a nebezpečných psů.   Vrr, vrr.

Začala couvat, ale bažina ji ochránit nemínila. Začala se propadat a nořit do studené, špinavé vody. Vrr, vrr. V tom se mezi ní a mezi divoké psy postavil tvor, kterého hledala. Napůl jelen, napůl člověk.  Její milý, ztracený  Jelinas. Psi zaútočili. Byly vidět jen jejich ostré zuby a drápy.  Ani měsíc se nemohl na děsivou scénu dívat, raději se schoval za tmavým mrakem. Byl slyšet jen zápas a trhání masa.

„Jelinasi!“ z posledních sil vykřikla Selena. Neměla sílu postavit se hladovému a slizkému bahnu.  Její tělo se již celé ponořilo. Jen pár bublin oznamovalo, kdo v tomto nerovném boji vyhrál. Ale ani napůl jelen, napůl člověk nezvítězil. Psi ho roztrhali.

Tak skončil příběh velké lásky. Byl tak smutný a děsivý, že lidé na něj raději zapomněli. Od těch dob, nevíme proč, ale všichni jeleni a srny žijí v lese. Možná na počest velké lásky dvou milenců a hlídají ducha Jelinase a Seleny, aby je už nikdy nikdo neohrožoval.

https://ilustory.cz/motiv/