Londýn

Autem, autobusem, vlakem, stopem, s někým v kamiónu, letadlem, pěšky, balonem, vzducholodí, rogalem, na kole, tiše jen ve fantazii.

Kdybych si mohla svobodně vybrat, ráda bych se do Londýna dostala na létajícím koberci. Je to můj oblíbený způsob dopravy.  Nemusím řešit hranice států, nemusím trajektem přes moře. Jen si letím a letím. Miluji tento způsob dopravy. Ta svoboda. Jako kdybyste byli pod vlivem drogy. Drogy štěstí. Pozorujete města, louky, pole, lesy, řeky z výšky, svobodně a s lehkostí. Horší je, pokud fouká silnější vítr. Není to úplně komfortní. Ne jen, že se vám pocuchá účes, ale často mě pak bolí levé ucho. Asi je nafoukané. Ráda sedím přesně uprostřed koberce, je to nejpohodlnější. Vždycky mám trochu obavy, pokud sedím víc na kraji. I když nevím, nikdy se nic špatného nedělo, jen mi je to prostě nepříjemné. Minule jsem měla s sebou i pasažéra. Asi trochu znavený, přistoupil za letu malý ptáček. Usadil se na kraji a oba jsme se vzájemně pozorovali. Letěl se mnou jen chvilku, asi čtvrt hodiny, jakmile se nabažil a odpočinul, zazpíval, jako by děkoval, a letěl si po svém. Názorná ukázka toho, že si máme pomáhat. Úplně nejhorší je, když prší. A to v Anglii dost často. Ani deštník nepomáhá, stejně jsem promoklá na kost. A tak to prostě musím přetrpět, nebo doufat, že se mi déšť zrovna vyhne. Do Londýna letím poprvé. Už vidím Londýnské oko, nedá se přehlédnout. Řeka Temže se klikatí a ze shora to vypadá, že Tower Bridge udržuje vodu v korytu. Zakroužím kolem Buckinghamkého paláce, zamávám královně. Blížím se ke svému cíli. Zastavím nad Green parkem a měkce přistanu na zelené travičce. Kobereček schovám do tašky, aby mě zase bezpečně dopravil zpátky, až bude ta správná chvíle.