Kolega

Příběh vznikl na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy. Je zcela smyšlený, pokud vám děj nebo osoby někoho připomínají, je to jen náhoda. Zadání: Napište krátký příběh, ve kterém dojde k rozporu mezi morálkou a city.
Vylosovaná slova: LICENCE

Znala jsem ho. Jen okrajově, pracovně. Ale žádný blízký vztah mezi námi nebyl. Potkávali jsme se na poradách, tak jednou za čtvrt roku, občas jsme se potkali na nějaké pracovní akci.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpovídala jsem. Jinak nic.

„Ukážu ti perfektní seznamku, bude se ti líbit,“ lákala mě kamarádka. Už se nemohla dívat, jak se sama trápím. Na všechny muže jsem zanevřela. „Proč? Já jsem přeci úplně v pohodě. Žádného chlapa nepotřebuji. Radši tomu nechám volný průběh,“ bránila jsem se. Ale večer, když jsem sama usínala u televize se skleničkou vína a nedej bože u nějakého romantického filmu, musím přiznat, že trochu smutno mi bylo. Spíš jen po něčí blízkosti, po pohlazení, jen tak se s někým držet za ruku, nic neřešit. To mi trochu chybělo. Ale ráno jsem skočila do svého pracovního kolotoče a stýskání bylo pryč.

„Tak jsem ti zadala profil s tvou fotkou, co máš z dovolené. Moc ti to na ní sluší,“ překvapila mě jednou kamarádka, když mě vyzvedávala na oběd. Polévka sice byla dobrá, ale trochu mě zhořkla na jazyku. „Neboj, určitě to bude dobrý, uvidíš. Ještě mi jednou poděkuješ!“ ukončila rázně rozhovor na toto téma. Po dvou skleničkách výborného, silného vína, jsem našla večer odvahu, zapnula noťas a prohlížím si danou seznamku. No páni, už pět odpovědí. To byla ale rychlost. Na seznámení to sice nebylo, ale nakonec jsem našla zálibu s flirtováním a psala si s několika muži najednou. Byla to hra, přiznávám se, bavila mě. A tak jsem už večery netrávila sama, vždy byl někdo na příjmu a ochoten si se mnou psát, povídat. Mezi jinými byl i jeden, který mi byl povědomý, ale fotka nebyla kvalitní. Byl fajn. Asi čtrnáct dnů naše korespondence byla celkem intenzivní a začínala být i osobnější. Cítila jsem, že chci víc, než si jen psát, že chci víc, než jen flirtovat.

Po jednom „romantickém“ večeru jsem jela pracovně do hlavního města. Měli jsme školení. Navštěvovala jsem tyto akce ráda. Nejen, že tam byli kolegové, kteří řešili stejné problémy, jen někde jinde, bylo to pro mě vždy inspirativní. A tam se to stalo. Kolega, kterého již znám léta si sednul najednou ke mně a povídal a povídal. A mě v té chvíli došlo, že je to ten neznámý z mé seznamky. Je to ten, kterého jsem si chtěla pustit blíž k tělu, je to ten, co mi denně píše krásná slova. Vyvalím na něj oči. To přece není možné, vždyť tento chlap je ženatý! Toto uvědomění se mnou hodně otřáslo. Z porady jsem odešla dřív, abych ho již nepotkala.

Ale nebylo to tak jednoduché. Byla jsem zamilovaná. „Má manželku, má manželku,“ neustále jsem si opakovala. Bylo to bohužel silnější než já. Vyhraje morálka nebo city? Nebyl to jednoduchý boj. Prohrála jsem sama se sebou. Zvítězily city. Chodili jsme spolu dva roky. On samozřejmě měl dál svoji manželku, která nic netušila. Přesto to bylo krásné. Byl pozorný, milý, vtipný. Přesto nejsem na toto období moc hrdá.

Už spolu nejsme. Jsme jen přátelé, kteří řeší stejné pracovní problémy, kteří mají stejnou práci, řeší stejné licence, ale již nic víc. Na minulé poradě jsem ho nenápadně sledovala. Celou dobu si s někým psal a usmíval se u toho. Jsem ráda, že to již nejsem já. Jiná rybička se chytila do pasti.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů