Barcelona

Příběh vznikl na základě Spisovatelské výzvy René Nekudy.
Zadání: Postava by chtěla strávit s kamarádem měsíc v Barceloně, aby si tam procvičovala španělštinu. Jenomže kamarád na tuto cestu nemá peníze ani volný čas. Zkuste dokončit dnešní příběh tak, aby na jeho konci byly obě postavy šťastné a spokojené…
Vylosovaná slova: Cesta, Finance, Drogový dealer

„Miláčku, pojeď se mnou,“ prosila pohledem již snad po sté.
Ale byl neoblomný.„Říkal jsem ti, teď dokončujeme v práci ten projekt, nemůžu všeho nechat a odjet. Víš, jak je to pro mě důležité, hlavně, když to byl můj nápad. A pokud se včas dotáhne do zdárného konce, přidají mi v práci peníze. A budu na to už i mít. Nezlob se, nejde to. Nemůžeme jet na cestu až v červenci?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Škola vypsala ten grant teď, zařadím se do normální výuky na universitě v Barceloně. V červenci tam budu houby platná, jsou prázdniny.“ Práskla dveřmi a rozplakala se. Tak moc se těšila a chtěla jet s Dominikem. Byl by to nádherný měsíc. Mohli by po škole cestovat a seznamovat se s novými lidmi. Zasnila se. Nic z toho nebude. Bylo jí smutno. Proč je tak paličatý? Řeší finance, ale ty nejsou až tak důležité. Bydleli bychom hodně levně na koleji, kousíček od Barcelony. „Nevzdám to,“ předsevzala si. „Zítra něco dobrého uvařím, zkusím ho ještě obměkčit,“ a s nadějí usínala.

Jenže ani druhý ani třetí den se neviděli. Byl dlouho v práci. Blížil se termín přihlášení. V sobotu je poslední termín. Hned ráno naložila maso, uklidila celý byt. Požádala spolubydlící, aby je nechali aspoň do půlnoci o samotě. Zapálila nové, voňavé svíčky. „Nebudu nic říkat, nejdřív se najíme, pak ho svedu, a jen tak mimochodem se zmíním, určitě bude souhlasit,“ plánovala si.

Ale nic nevyšlo, jak si představovala. Přišel z práce unavený, až před jedenáctou hodinou, na vychladlé jídlo neměl ani pomyšlení. „Promiň,“ zašeptal a usnul cestou do postele. „Pojedu prostě sama!“ rozhodla se v tichosti, ale Dominik již nic takového nevnímal.

Byla doopravdy naštvaná. O půlnoci se zapsala na grant. „Nenechám si tu možnost prostě uniknout,“ omlouvala se sama před sebou.

Neviděli se týden. Dominik pracoval na projektu a Jana balila věci, studovala památky Barcelony, mapu města stále nosila u sebe. Těšila se jako malé dítě.

„Nejsem žádný drogový dealer, abych na to měl peníze, a víš, jak je pro mě moje práce důležitá. Proč jsi takový sobec?“ křičel na ni, když konečně našla odvahu a vše mu přiznala. Rozplakala se. Slzy velké jako hrachy se koulely po tváři. „Je tak nádherná,“ musel uznat a přivinul ji k sobě. „Zlato, mám návrh. Odjedeš sama, budeš pilně studovat a já za tebou za tři týdny přijedu. To již bude projekt dokončený, budu si moc vzít volno. Zatím poznáš Barcelonu a až dorazím, budeš mi dělat průvodce, co myslíš? A protože mi přidají peníze, mohli bychom si cestu prodloužit, a podívat se i do Paříže.“ Zvedla k němu mokré pomněnkové oči. „Já tě tak miluji, jo, to by šlo. Že mě to nenapadlo dřív. Ano, ano.“ Byla šťastná.

Vyprovodil ji na letiště. Držela se ho za ruku a mačkala ji. „Budeme si psát a volat, ano?“

Tři týdny utekly jako voda. Zaměstnávala ji škola, španělština, noví spolužáci. A když dorazil i se snubním prstýnkem, byli v tu chvíli ten nejšťastnější pár na světě.

Autorka knihy "STÁLE TAJNÉ aneb jak jsem sloužil v Mladoticích".
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů