Přepadení na poště

Současnou situaci zná každý. Pandemie koronaviru zasáhla všechny z nás.

Pracuji již druhý týden z domova a kromě odpoledních procházek do lesa vůbec nevycházím. Dodržuji poctivě Nařízení vlády.

A taková obyčejná věc, jako je návštěva pošty vás přivede najednou do úplně jiné dimenze. Potřebovala jsem zajít na poštu, a odeslat balíček – moji knihu, protože lidé v domácí karanténě mají nyní více času a čtou. 🙂

Měla jsem pocit, že se musím trochu zkulturnit. Umyla jsem si vlasy novým šamponem, a protože se celkem ochladilo, schovala jsem hlavu pod čepici. Růžový lak na nehty, který zdobí mé ruce, jsem uložila do bavlněných rukavic, které jsem jen tak mimochodem, nosila před hodně lety do tanečních. Oblékla jsem si novou halenku a přes ni zapnula teplý kabát. Moji výraznou rtěnku, slabounce nanesenou na rtech jsem zakryla rouškou, kterou jsem si šila sama.

A celá natěšená s balíčkem v ruce vyrazila na poštu. Byl to zážitek. Na poště bylo plno. Lidé stáli v dvoumetrových odstupech. Zařadila jsem se do fronty. V tom si všimnu dvou podezřelých mladíků u okénka se šátkem přes obličej. Máchali rukama a snažili se hlasitě listonošce něco vysvětlit, ona jim přes šátek asi nerozuměla.

Úplně ve mně zatrnulo. Přepadení?

Vzápětí jsem se ale uklidnila, protože jsem si uvědomila, že i já mám obličej zakrytý. Takže je to vlastně v pořádku, nic se neděje.

Paní za okýnkem se vůbec neusmívala, i když kdo ví, nebylo to poznat. Manipulace s balíčkem ji šla v gumových rukavicích hodně špatně. Měla jsem pro ni pochopení, že jsem i zapomněla použít svoji zákaznickou kartičku. Vylezla jsem z pošty, zpocená, deprimovaná, a doufám, a přeji nám všem, abychom již měli toto nelehké období ve zdraví za sebou.