Ukázky z knihy
Překvapení
Nebyl jsem zdaleka poslední, protože jsem rukoval 4 měsíce po 18 narozeninách a v ročníku jsem byl druhý nejmladší (o dva dny). Sloužil jsem od dubna 1986 do dubna 1988. Po mě bylo ještě minimálně 8 ročníků, tedy asi 4 roky. Jednou jsme měli s rodinkou cestu kolem, tak jsme se tam zastavili. To už to tam bylo samozřejmě zavřené, ale objekt byl hlídán zřejmě pár vojáky z povolání. Podařilo se mi dozvonit na někoho, kdo tam hlídal a k bráně přišel v teplákové soupravě bývalý velitel roty nadpraporčík Kopačka, ještě že si mě po těch letech nepamatoval.
Tahle posádka měla a vlastně i byla ta nejméně zajímavá, přesto jsme něco divného tušili. Byl jsem všímavý. A bylo tam něco podezřelého. V té době, se po dobu dvou let, jen těžko dalo něco utajit. Každý to bral jako nucené zlo vojenské branné povinnosti. Přesto tam bylo pár záhad a teprve předevčírem (4/2016), když jsem googlil ten náš útvar a naběhl odkaz na supertajnou základnu, tak to konečně do sebe všechno zapadlo.
Mezi námi zákláďáky to nevěděl vůbec nikdo!!!! Bylo to super utajené.
Rukovalo se 2 krát ročně na dobu dvou let, to znamená, že se na útvaru sešli naráz 4 ročníky. Hovorově pro účastníky to byli v posloupnosti bažanti – půlročáci – mazáci - supráci. A vše se periodicky po půlroce posouvalo. Ano, patřím k těm, co to netušili. To utajení tam bylo fakt maximální, v každém z těch ročníků byl jeden kluk, který to musel vědět. A nikdo nikdy nic neprořekl, ani u piva, protože za to by nebyla basa, ale prokurátor! Byl prověřený a o všem věděl. V utajované části sloužili podplukovníci. Všichni dosluhovali a pochybuji, že by ještě žili. Jo, pár jmen si pamatuji, stejně jako pár jmen vojáků z povolání, co zajišťovali chod posádky.
Strážnice
Jednou jsem se dostal dovnitř do budovy. Potřeboval jsem podepsat civilní hovor. Zazvonil jsem na zvonek, ozval se bzučák. Otevřu dveře, koukám po místnosti, nikde nikdo. Na konci té budovy byla zamřížovaná vrata. Přijdu k nim. Všude byly kamery. Ozval se bzučák u té mříže, tak jsem šel, asi deset metrů dovnitř. Najednou proti mně vyběhnul podplukovník. „Chlape, co tu děláte, vy přece nejste prověřený jako služba.?“ Řekl jsem mu, to nejsem, ale potřebuji podepsat civilku. A mělo to pokračování, protože hned v pondělí dorazili kontrášové a celé dopoledne mě masírovali, s kým jsem ve spojení a tak. Sem do té budovy se nechodilo, vůbec. Po vyšetřování, když mě pustili, jsem vlastně zjistil, že to není jenom budova. Za ní ještě něco je. Byl jsem překvapený.
Nebylo to poprvé, co mě vyslýchali. Hned na začátku na přijímači, přijeli na moji přísahu rodinní příslušníci a hlavně přítelkyně. Vůbec jsme nevěděli, kam jdeme, na který útvar, na jaké místo. Pořád jsem je otravoval, chtěl jsem znát adresu, aby mi mohla psát. Asi jsem byl hodně neodbytný, adresu jsem dostal. Přijeli jsme na útvar a mě už druhý den doručili dopis. Sice mě tenkrát ještě nevyšetřovali kontrášové, ale hrozně je zajímalo, jak je možné, že už mám poštu, když nám nikomu vlastně ještě neřekli adresu. Říkalo se, že otvírají a čtou dopisy. Proto jsme si s přítelkyní, abychom mohli nerušeně komunikovat, vymysleli šifru. Číselnou. Náhodně jsme si napsali čísla a ke každému číslu připsali jeden znak abecedy. Třeba A bylo 6, 11 znamenalo R. Miluji tě, bylo například 10,19,18…..Jednou byla na vodě a poslala mi pohled. Text napsala vymyšlenou šifrou. A už jsem musel na kobereček a vysvětlovat. Nadiktoval jsem jim náš klíč, aby si to mohli přečíst. Dopisy tedy neotvírali, nečetli, ale pohled byl jasný. Jen pokývali hlavou, řekli mi, že jsem osel. V dopisech ať si píšeme, co chceme, ale pohled to je něco jiného.